iChotěboř.cz : Novinky z města Chotěboř a jeho okolí

Za paní Ivanou Kozubovou.
Častým a téměř zobecnělým tvrzením se stává výrok „v Chotěboři chcípnul pes“. Když podobnou „moudrost“ slyšíme, měli bychom se zamyslet nad tím, že je urážkou lidí, kteří svůj život zasvětili nezištným a ušlechtilým službám kultuře na malém městě. Mezi takovéto nadšence patřila bezesporu naše paní režisérka, herečka, návrhářka scén, kostýmů, čili naše „principálka“, ale hlavně veliká kamarádka, tedy pokud zrovna nebyla nucena vyzařovat z titulu své funkce nesmlouvavou autoritu, paní Ivana Kozubová, jejíž životní pouť se ukončila 27. srpna letošního roku a s níž jsme se naposled rozloučili 3. září v zámeckém parku.
V Chotěboři možná někdy ten pes opravdu „chcípnul“, ale určitě ne, když se organizování kulturního života ujala Ivana Kozubová, nejprve jako obětavá pracovnice někdejšího Sdruženého klubu pracujících, pod jehož socialistickým názvem bylo možno pořádat i v tehdejší složité době velice zdařilé koncerty, výstavy, divadelní představení, zkrátka vše, co s kulturou v malých městech souviselo. Bylo skutečně velice málo profesionálních umělců zvučných jmen napříč žánrovým spektrem, kteří v Chotěboři za působení Ivany nevystupovali. Toto městečko se mohlo pyšnit kvalitním kulturním životem, který mu některá větší města dost často záviděla.
Pracovité, bystré a herecky neuvěřitelně nadané Ivaně to však nemohlo stačit. Navázala na starou tradici chotěbořského ochotnického divadla a nadále ji kvalitativně rozvíjela. Podílela se na úspěšných představeních, kterým vtiskla svoji nezapomenutelnou pečeť a která dovedla bez problémů zaplnit tehdejší chotěbořské divadelní sály (za všechny hry jmenujme alespoň některé – Pygmalion, Lucerna, Třináct vůní, Zavraždění Celestýny, Dům na nebesích …).
S příchodem revolučních událostí začala Ivana podnikat. Zřídila antikvariát, v Riegrově ulici pod náměstím vybudovala velice příjemnou cukrárnu (dokonce i s tehdy ne příliš dostupným diabetickým sortimentem), slušný podnik, který však v podmínkách rodícího se takzvaného tržního kapitalismu nemohl obstát. Své vykonala i zákeřná choroba, která si vyžadovala složitou léčbu. Ivana svůj boj s nemocí vyhrála. Byla však příliš vyčerpaná, než aby mohla bojovat také s nástrahami džungle podnikání, takže místo krásného a milého podniku paní Kozubové dnes v těchto místech sídlí jedna z krásných a milých chotěbořských heren. V roce 1994 se Ivana na čas umělecky odmlčela, aby po několika málo letech oživila SCHOD (Spolek chotěbořských ochotnických divadelníků). Po poněkud nesmělých začátcích se stalo to, co se pod vedením Ivany Kozubové zkrátka stát muselo! SCHOD začal nabývat na kvalitě a nebudeme daleko od pravdy, když řekneme, že ani nejatraktivnější sportovní utkání v Chotěboři nikdy nedokázala přilákat víc diváků než chotěbořští herci. Tituly jako Možná je na střeše kůň, Vánoční hvězda, Generálka aj. byly silně ovlivněny režisérskou i hereckou prací Ivany Kozubové. Ivana navíc milovala divadla „dvou herců“. S odvahou si vybrala do repertoáru s krátkým časovým odstupem i dvě velice náročné hry z této oblasti. V obou ve své režii a zároveň ve vynikajícím vlastním hereckém ztvárnění byla nejenom skvělou partnerkou starému vyprávějícímu Casanovovi ve hře Casanova na duchcovském zámku, ale především se jí podařilo doslova profesionálně pojmout postavu stárnoucí herečky ve hře Bouřlivé jarní tání.
Díky iniciativě Ivany Kozubové a jejího SCHODu byla obnovena tradice velkolepých divadelních plesů. Kdo se jich nezúčastnil, o hodně přišel.
Ivana měla ráda děti. Připravila pro ně se SCHODem několik divadelních pohádek a co více, řadu z nich dokázala nadchnout pro práci v literárně dramatickém oboru chotěbořské Základní umělecké školy, kde až do chvíle, kdy ji vypovědělo službu její nemocné srdce, úspěšně a svědomitě působila jako učitelka.
Srdíčko paní režisérky sláblo. Přesto byla plna elánu a plánovala brzké uvedení další hry, jen co se zotaví z plánované náročné operace. Svůj vabank prohrála v pooperačním pokoji plzeňské fakultní nemocnice, kam odcházela s velikými nadějemi a s obrovskou psychickou podporou svých nejbližších – své rodiny a svých „SCHODáků“.
Když Ivaniny děti, Kateřina a Ondřej, poskytovali podklady ke smuteční řeči, napsali: „A nezapomeňte taky říci, jaká byla, že byla strašně hodná a že byla pro spousty lidí taková vrba a životní rádce. Kolikrát nám přišlo, že není jen naší maminkou, ale že jí nahrazuje celým davům lidí. Řekněte taky, že i když měla ten život tak nepovedenej, přesto žila krásně a naplno, prostě bouřlivě…“
Ivanko, měli jsme tě všichni ze SCHODu moc rádi. Když už to dopadlo tak, že jsi od nás musela odejít, prosíme tě, občas se na nás podívej tam z toho divadelního nebe, jestli to tady děláme dál podle tvých představ. Slibujeme ti, že po tebou vyšlapané divadelní cestě budeme kráčet dál se stejným elánem, jako jsi kráčela ty sama, která nám tuto cestu ukázala.
Tvoji vděční kolegové a kolegyně, tvůj SCHOD.