iChotěboř.cz : Novinky z města Chotěboř a jeho okolí

Mám rád sci-fi. Spousta lidí si pod tím představuje „ty blbosti o zelených mužících a podobné nesmysly“. Není tomu tak. Dobrá sci-fi je o kladení otázky: Co by se stalo kdyby…? A hledání všemožných odpovědí na tuto otázku. Naučila mne posuzovat minulost, ale hlavně budoucnost z pohledu desítek, stovek až tisíců let. Naučila mne, že neexistuje jediná, ta správná cesta, ale mnoho variant a brát tyto varianty do úvahy. Většina z nás hledí do budoucnosti maximálně k příští výplatě, politikové k nejbližším volbám. Při pohledu do minulosti i na sou-časné dění to nevypadá, že bychom se chovali jako Homo sapiens – člověk moudrý. Spíš se chováme jako ko-bylky, které přilétly na zelené pole, a za námi nic nezůstane. Na rozdíl od kobylek nebo mimozemšťanů z amerického filmu Den nezávislosti, my nemůžeme přeletět na jiné zelené pole, na jinou planetu a tam pokračo-vat v bezohledném drancování. Žádný komín, žádné odpadní potrubí nevede mimo planetu. Všechno zůstává na Zemi a jednou se nám to vrátí.

Planeta je přelidněna a lidé rabují přírodní zdroje bez ohledu na budoucnost svých dětí a vnuků. Neobnovitelné zdroje jsou neobnovitelné proto, že jejich množství, které máme k dispozici, je omezené v čase. Přitom by měly být k dispozici i budoucím generacím, stovky a až tisíce let. A dobývání surovin ve vesmíru je tak energeticky náročné, že by bylo možné jen při ovládnutí gravitace a to je už opravdová sci-fi. Kdyby celé lidstvo mělo spo-třebu jako USA, potřebovali bychom už dnes 5 Zemí, kdyby jako v EU, potřebovali by jsme 3 Země. Světový průměr je dnes 1,8 Země. V polovině osmdesátých let jsme překročili hranici, kdy se biologické systémy byly schopny přirozeně obnovit v plné výši. Dnes překračujeme tuto hranici 1,2 krát. Deštné pralesy mizí zrychlují-cím se tempem, ubývá zemědělské půdy pod dálnicemi, supermarkety, domy i vyčerpáním intenzivním zeměděl-stvím. Stále více lidí nemá přístup k pitné vodě. Světové oceány jsou drancovány rybolovem tak, že v některých místech se populace ryb už nedokázaly obnovit. A jestli budeme takto pokračovat, zbývá mořským živočichům 50 let do úplného vyhubení.

Bohužel současný ekonomicko-politický světový řád není schopen nabídnout řešení těchto problémů. Z jeho podstaty, založené na zbožštění soukromého vlastnictví a z něho plynoucího nároku na stále se zvyšující zisk ani nic jiného, než zhoršení a následující kolaps, vedoucí až k ohrožení existence člověka jako druhu a života na Zemi vůbec, nemůže vyplývat. Od pravice až po sociální demokraty neslyšíme nic jiného, než že jedině ekono-mický růst je zárukou veškerého pokroku. Že jedině vzrůstající spotřeba je zárukou štěstí a vyřeší všechny naše problémy. Uprodukujeme se k smrti!!! Už od tří let, kdy jsme schopni vnímat, jsme zahlceni přihlouplou rekla-mou, nutící nás kupovat stále víc věcí, bez nichž nebudeme ti správní občané, a náš život nebude dokonalý. Obyčejný občan nemá sebemenší šanci proti, z jeho peněz dobře placenému, týmu odborníků na marketing a psychologii. Sobecký individualismus je vydáván za vzor všech ctností. Zatím ještě nenadešel ten čas, kdy by se někdo z politiků odvážil „natvrdo“ veřejně prohlásit, že naše pokračování v ekonomickém růstu s ropným zlo-mem na dohled znamená pro naše vnoučata zaručenou cestu zpátky do chatrčí a zemljanek.

USA, vlajková loď tzv. demokratických zemí, stát s 300 milióny obyvatel, což je asi 4,8 procenta z celkové po-pulace Země, spotřebovává 20% zdrojů energie. Obyvatelé USA spotřebují 20 až 30krát více fosilní energie na hlavu než lidé v rozvojových zemích. Registrují 25% světového počtu automobilů, ale jejich výfuky proženou 40% světové spotřeby benzínu a motorové nafty. Svět spálí v silniční dopravě 55% celkové spotřeby ropy, ale v USA tento podíl činí neuvěřitelných 70%, takže 18% světové spotřeby slouží automobilové dopravě ve Spoje-ných státech. Bohužel se nezdá, že by svůj přístup chtěly radikálně změnit. Právě naopak. Dlouhodobě a cílevě-domě se připravují na válku o zdroje energie, aby si své nezasloužené postavení udržely.

Jestliže výroba energie vrcholí, když 5 ze 6,5 miliardy obyvatel světa využívá málo nebo vůbec moderní energie, bude to pro náš ekonomický blahobyt a zdraví nepředstavitelný šok – větší, než si kdokoli vůbec dokáže před-stavit. Krize pravděpodobně vyvrcholí globálním ozbrojeným konfliktem o zbývající zdroje fosilních paliv. V takovém konfliktu, kdy jde o všechno, a poražení s jistotou nepřežijí, se dá očekávat masové použití zbraní hro-madného ničení. Po rozkladu většiny struktur, potřebných k zajištění potravin pro výživu obyvatelstva ve vyspě-lých zemích, nevyhnutelně bude následovat série hladomorů, v nichž se světová populace během několika dekád postupně sníží na těch únosných 600 miliónů až 1 miliardu obyvatel. Paradoxně budou mít nečekanou výhodu obyvatelé těch států, kteří se při řešení problému, čím dnes nakrmit děti, potýkají s nedostatkem až absencí fosil-ních paliv již nyní – pro ně se toho příliš nezmění. Čím méně komplikovaná civilizace, tím odolnější je vůči oče-kávaným katastrofám a tím rychleji lze její struktury obnovit.

Nejvíce znepokojivé a nejhůře stravitelné je ale přemýšlení, do jaké míry a jak rychle asi odpadne ta tenká slup-ka, která nás dělí od lidoopů, která vlastně drží tu naši skvělou civilizaci pohromadě a o níž se v historii už ne-sčetněkrát prokázalo, že je tím prvním, čeho se člověk v hromadných existenčních krizích zbavuje. Humanita, morálka, solidarita – na co z nich se budeme moci spolehnout, „až to přijde“?

Největší nebezpečí opravdu nepředstavuje fyzický stav zdroje, tj. datum ropného zlomu nebo stupeň či rychlost vyčerpávání ložisek. Hlavním rizikem je budoucí reakce ropných trhů na poznání, že předmět jejich činnosti a především způsob, jak k němu sobě vlastními způsoby přistupují, ztrácí relevanci. Bez ohledu na to, jaká je nebo bude skutečná realita ropného zlomu, síly vládnoucí světu už dnes vedou planetu na kurs, o kterém se domnívají, že jí odpovídá. Aniž by to bylo na první pohled zjevné, události, o nichž již dnes je rozhodnuto, že v horizontu roku nebo dvou let nastanou, tak získaly svou vlastní dynamiku a neodvratně směřují ke globálnímu ozbrojené-mu konfliktu. Taková je realita toho, co se děje právě teď a nezáleží na tom, kdy bude teoretického ropného zlo-mu dosaženo. Kdybychom nechali volnou ruku trhům, jejich způsob, jak dosáhnout rovnováhy, by měl na naše životy násilný a okamžitý dopad. Vedoucí mocnosti světa zaujímají válečné pozice.

Válka bude o to, kdo získá nejvíce ropy.

Řada restriktivních bezpečnostních opatření i politických rozhodnutí, která byla především v USA v poslední době přijata pod různými záminkami, ve skutečnosti skrytě připravuje veřejnost na ještě hrozivější realitu nej-bližší budoucnosti. Americká i ostatní kapitalistické vlády budou přijímat přednostně taková opatření, která bu-dou chránit zájmy finančních elit a velkých korporací a že vlastní občany i občany jiných zemí v nevyhnutelně nadcházejících krizích obětuje, a to doslova, včetně jejich životů. Dokud se nezmění způsob, jak fungují peníze, nezmění se nic. Pro bohaté a mocné tohoto světa bude výnosnější nechat volný průběh úpadku, hladu, válkám, nemocím a nouzi, tak jako vždy v minulosti, než jim čelit. Dokud to šlo, profitovali z nadbytku. Dnes, kdy již nelze nadále zastírat nadcházející nedostatek, budou chtít vydělávat i na něm! Vyždímali, co se dalo, a teď by v tom chtěli pokračovat s naší pomocí? Desítky let ignorovali dopady své činnosti na obyčejné lidi, na ekonomiky celých států, na životní prostředí – výsledky jsou všeobecně známé a mnozí z nás se s nimi denně potýkáme. Tak proč bychom zrovna těmto bohatým a mocným lidem měli věřit, že oni jsou těmi ideálními vůdci do nastávají-cích krizí?

Všichni, kdo tahají za provázky moci politické i ekonomické, mají snahu obviňovat nás pěšáky z toho, že si za svou situaci může každý sám. Pro ně neexistuje jejich zodpovědnost za stav systému (natožpak vina, to je kate-gorie, která se v hlavách lidí z těchto sfér snad ani náznakem nevyskytuje) ani nehodlají připustit, že kapitalistic-ký systém může být příčinou většiny sociálních a s nimi souvisejících ekonomických a politických problémů.

Zhruba do začátku 18. století lidstvo nemělo k dispozici prostředky k tomu, aby z přírody získalo více energie než obnovitelné množství. Jinak řečeno, energetická bilance vztahu mezi lidmi a přírodou byla víceméně vyrov-naná. Lidstvo bylo odkázáno na to, čemu dnes říkáme obnovitelné zdroje, a na jejich bázi byly budovány všech-ny historické civilizace, z nichž žádná neměla globální dosah. Když pak civilizace vyčerpaly v okruhu své pů-sobnosti obnovitelné zdroje energií (v tom není rozpor, i obnovitelný zdroj lze čerpat rychleji, než se stačí rege-nerovat,…), zanikly.

V tomto ohledu je také mimochodem snadno pochopitelné, proč lze neomezený individualismus dnešní moderní civilizace považovat za nepřirozený. Většina historických civilizací byla organizována na takových soustavách pravidel, které různým způsobem upřednostňovaly zájem celku před zájmem jednotlivců. Stejně jako jiná spole-čenství živých tvorů i lidé zjistili, že společné úsilí, navíc podpořené rozumným chováním, usnadňuje získání množství energie potřebného pro přežití.

Etické soustavy (v tomto stupni vývoje formulované jako věrouky) se pak staly nástroji, které zajišťovaly takové účelné chování jedinců, jehož konečným cílem bylo přežití společenství.

Zánik civilizací většinou neznamenal jejich úplné vymření. Spíše se počet jejich příslušníků snížil na míru udrži-telnou s ohledem na zdroje, které jim zbyly k dispozici, což bylo obvykle provázeno regresem v oblasti složitosti organizace společnosti, tj. zjednodušením způsobů, kterými se z přírody získávala potřebná energie. Není důvod domnívat se, že současná geopolitická i ekonomická situace světa je něčím jiným než terminálním stavem naší civilizace, která dosáhla (dříve v historii neznámých a tehdy nemožných) globálních rozměrů a zároveň narazila na hmotné omezení možnosti dále získávat energii dosavadním způsobem. Lidská populace mohla dosáhnout svého dnešního počtu jedině díky fosilním palivům, resp. energii v nich konzervované. (Současně je nutno znovu zdůraznit přímou vazbu mezi fosilními palivy a dnes převažujícími způsoby, jimiž naše civilizace získává potra-viny. Nejde vlastně o nic jiného, než o vzájemnou přeměnu různých druhů energií.) Jedním z důsledků vyčerpání fosilních paliv proto s největší pravděpodobností bude drastické snížení počtu lidí obývajících planetu.

V horizontu 21. století se dá z uvedených důvodů očekávat, že k redukci počtu obyvatel Země a k zásadní pro-měně organizace společnosti a ekonomiky tak jako tak dojde. Bude však záležet jen na lidském společenství, zda tento proces proběhne řízeným a lidsky důstojným způsobem nebo zda budou nesmyslným setrváváním na dosa-vadních zvyklostech uvolněny síly, které způsobí chaos, tragédii a rozklad. Že si lidstvo si uvědomí problém ja-ko existenční, podmiňující jeho další přežití, a zároveň si osvojí vůli po kolektivním přežití za lidsky důstojných podmínek jako nejvyšší hodnotu, nadřazenou všem ostatním individuálním i společenským hodnotám.

Zkusme si prosím uvědomit, že v době poslední větší potravinové krize ve střední Evropě, tj. za II. světové vál-ky, zemědělství ještě fungovalo převážně na základě lidské a animální energie, bez významnějších dodávek umělých hnojiv a pesticidů. Jen tak je mimochodem možné vysvětlit, proč hitlerovské Německo mohlo vrhnout veškeré své omezené zdroje fosilních paliv do služeb války. 60 milionů lidí včetně frontových vojáků dokázalo sice skromně, ale bez hladomoru, uživit zemědělství poháněné koňmi, zajatci a totálně nasazenými. Ještě žijí pamětníci Protektorátu Čechy a Morava, kteří zažili cesty vlakem z měst na venkov s batohy pro proviant. Ře-tězce výroby a distribuce potravin byly krátké, venkov byl soběstačný a města stačil – často poloilegálně a čás-tečně díky svépomoci obyvatel měst a solidaritě venkova s nimi – zásobit. Dnešní krize by byla daleko hlubší. Mohlo by se zdát, že Evropa a jmenovitě Česká republika tak zranitelná není. Je to však omyl. Z potravinově soběstačného státu a čistého exportéra potravin jsme se po roce 1989 stali jejich dovozcem. A to především díky snaze ODS zlikvidovat zemědělská družstva a velmi špatně vyjednaným předvstupním a vstupním podmínkám s EU. Česká zemědělská výroba by dnes neuživila českou populaci více než z nějakých dvou třetin. A likvidace českého zemědělství dál vesele pokračuje, ať je u moci pravice nebo ČSSD. Po ropné krizi žádné levné dovozy nebudou a kráva nebo obilí nevyroste za týden. A závislost našeho zemědělství na ropě, pokud jde o hnojiva, pesticidy a obdělávání půdy, je stejná jako kdekoli jinde ve vyspělém světě.

Miliardy obyvatel Třetího světa nebudou věčně snášet zbídačení. Při prvním vážnějším konfliktu se vydají na sever do zemí zaslíbených. A nebudou to desetitisíce uprchlíků jako nyní, ale desítky nebo i stovky miliónů oby-vatel. Nastane nové stěhování národů. Copak asi budou vyřvávat neonacisté na ulicích, až tu bílí budou v menšině?

Ladislav Pátek, KSČM