iChotěboř.cz : Novinky z města Chotěboř a jeho okolí

Zvolen do funkce. Strohé konstatování, stejně krásné jako kruté. Nemohu a nechci hovořit obecně, mohu a chci mluvit za sebe. Jen za sebe mluvit o pocitech, urodí-li se z pocitů myšlenka, ať plyne svým vlastním životem, ať naráží na myšlenky jiné, ať s nimi se střetává, vítězí či prohrává. Nemyslím si, že musí být sobecké, hovoří-li člověk o svých pocitech. Samozřejmě, že to však takové být může, to nebezpečí tady vždycky je. Má-li však mít myšlenka šanci uspět ve střetu s jinými, jistě jí prospěje, bude-li známo, z jakých pocitů vyrostla. Ale teď rychle nazpátky, všechno po pořádku.
Lidé, kteří mne znají, kladli mi otázku, zda mně mají ke zvolení gratulovat nebo mne litovat. Je dobře, že takové otázky bývají více řečnické, že na ně nemusím odpovídat. Taky to cítím, že pocity jisté radosti, pohlazení po duši, jsou záhy vystřídány pocity probuzení do reality, pocity odpovědnosti, která není tím nejlehčím břemenem, i když, mezi námi, na jednom každém je, jak velký a těžký balík odpovědnosti si na svá záda naloží... ale zase hajdy nazpět.
Začnete si klást otázky, spoustu otázek, a na ně si hledáte odpovědi, některé naleznete brzy, některé později, některé nenaleznete nikdy, na některé naleznete odpovědí více. Zůstanu tedy dnes u otázek a odpovědí, otázek a odpovědí sám sobě.

Proč jsem kývl na nabídku zúčastnit se voleb? Působily více pocity či podněty pozitivní či negativní?
Začnu pozitivními. Každý člověk, který má trochu zodpovědnosti vůči celku, měl by hledat, čím může prospět. Prospět druhému (kdybych byl více věřící, asi bych řekl bližnímu), prospět menšímu či většímu kolektivu. (Kdybych byl ambicióznější, mladší nebo snílek nebo vše dohromady, asi bych přidal - prospět státu, národu lidstvu, ale já raději stojím na zemi, i myšlenkami...). Odevzdat či podělit se o své zkušenosti, zážitky, vědomosti získané vzděláním, praxí či pouhým otloukáním životním během. Podpořit nově vznikající, možná trochu neznámé, mladé a na svět přicházející, rozkoukávající se, i to je myšlenka pozitivní. Je pravdou, že se někdy těžko odhaduje, jak velký, hodný či zlý pes z malého štěněte vyroste.
Je pravdou, že více pocitů či podnětů je negativních, možná proto, že si je člověk dříve uvědomuje. Jistě dominantní mezi nimi je divadlo (kdybych byl více kritický, řekl bych absurdní divadlo), které nám - nechtěným divákům, pokud jde o představení pod názvem třeba „Porozumění“, námi zvolení politici - nechtění herci (kdybych byl více zlý a ironický, řekl bych komici) za poslední půlrok předvádějí. Vymezím-li takto délku, po kterou představení trvá, jistě nebudu v podezření, že bych mířil své výhrady do svého nejbližšího okolí, které nás více zajímá a v budoucnu zajímat bude. Nebyl bych Čechem, kdybych nevěděl, ocituji klasika: „co kdy kdo měl říct“ a dodám “či udělat“. Nepřijdu mnoho do hospůdek, možná i proto, že jsou nabité těmi “moudrými“ , ne z vlastní viny “nedoceněnými a ukřivděnými“. A tady si přemýšlející člověk musí (měl by) klást otázku, co pro to dělám já, abych se nemusel stydět za někoho, koho jsem si mnohdy třeba sám zvolil. Nu vidíte, a člověk je v politice jedna dvě. Ale zase se vrátím trochu nazpět.

Motiv bychom měli, měla by následovat otázka: Jak bych se chtěl zapojit, čím mohu být užitečný? Musel bych mít více času, abych si na otázku, jak budu plavat, odpovídal do chvíle, než člověk spadne do vody. A protože nemám rád jednoduché odpovědi na složité otázky, teprve, když jsem spadnul do vody, začal jsem přemýšlet, jakým stylem bych chtěl plavat a kam bych se snažil doplavat, zda ke břehu bližšímu či vzdálenějšímu, nízkému či vyššímu, leč postupně.
Zvolen do funkce. A je tu další otázka. Jsou-li přátelé ironičtí, lehce jim to oplatím. Mám svým voličům poděkovat, že mně dali svůj hlas, nebo je mám zlořečit?
A protože ironie patří mezi blízké přátele, kteří se natolik znají, že v nich z ironie vznikne touha vymyslet šprým stejně kvalitní, a nezaseje v nich semínko zloby, odpověď je jasná, musí však po ní následovat otázka další, proč jsem tak dosud neučinil?
Pozorný čtenář asi už odpověď zná, ale přesto si odpovím. A odpovím sobě či ostatním nejednoduše. Nejsem příznivec prázdných slov, byť mohou být jakkoli vznešená.To máte jako s posíláním vánočních pohlednic. Jsou krásné, barevné, dokonalé, leč...pro mně studené, a jistě to není tím, že je zrovna mráz nebo sníh. Není složité poděkovat voličům za jejich hlasy, papír leccos unese, trvá to pět minut a je to zdvořilé. Chtěl bych však, abychom nezůstali jenom u toho. Já třeba poděkuji svým voličům tímto ohlédnutím, v němž, věřím, najde si čtenář nejen poděkování, ale i úctu k němu, najde si poděkování i úctu mezi řádky, z volby slov i poznání, že svého voliče neodbudu jen zdvořilými slovy. Dám mu za jeho důvěru to nejcennější, co mám, to je ...o něco více než pět minut ze svého volného času. V předvolebním shonu se sklonem k frázovitým slovům slibů těžko rozpoznat slova hodnotnější, upřímná - ona totiž nezní tak krásně, tak zvučně. Snad proto je možná lépe předvolební kampani se vyhnout, i když ... Jsme schopni rozpoznat hlas přemýšlivce od hlasu hlupáka ? Tady odlišme hlas na pódiu, na němž se to nechá mnohdy poznat po pár větách, od hlasu na volebním lístku. Ale zase jsem už příliš daleko a musím nazpět, byť nerad.
Vrátím se k myšlence odměny voliči za jeho hlas. Odměňme se a poděkujme voliči spíše tím, že budeme se snažit načerpat co nejvíce znalostí o problému, který máme řešit, neboť více znalostí znamená, bereme-li jako samozřejmost dobrou vůli, zpravidla více rozumu a moudrosti při rozhodování.
A začala se vkrádat další otázka: Vím toho dosti, abych, ať skočiv či jsa vržen do vody, byl schopen doplavat k tomu břehu nejpříhodnějšímu? Jsem již natolik stár, abych si troufl odpovědět kladně. Opak je pravdou. Takže nezbývalo, než rozhlédnout se kolem sebe, do minulosti, začít si všímat věcí, okolo nichž je člověk zvyklý chodit jako okolo samozřejmých, proto jistě laskavý čtenář promine a přijme i pozdější poděkování.
Byl jsem už v minulosti, v přítomnosti, a co budoucnost? K té patří jistě otázek nejvíc. Za všechny dnes alespoň jednu. Co bych dělat chtěl a nechtěl, čím mohu pomoci a čím naopak pomoci nemohu či nechci? Připadá mi serióznější odpovídat teď, po volbách, kdy člověka nic nenutí ke slibům, a začnu od negativ, abych končil v pozitivech a optimisticky.
Nechci (a zbývá mi věřit, že nebudu muset) podporovat nevraživost vůči tomu, kdo sedí vedle mně v jiné barvě dresu (abych i o sportu se zmínil) než mám já, chci rozlišovat nápady na dobré a špatné, nikoli na žluté či fialové, nechci podporovat hloupost či degradaci lidského myšlení stranickými zájmy (co jiného se dá od hnutí nestraníků čekat, že?), ale podpořím nápad, chytrost, přemýšlení, nechci naslouchat povrchním kritikům či pisálkům, chci si poslechnout každého, kdo ví, o čem mluví či píše.
Najdu v tuto chvíli ještě nepatetický konec? Snad ještě otázku. Co postrádám ve svém okolí?
Kulturu. Ne tolik kulturu, jak o ní všichni před volbami mluvili. Mně by stačilo, kdyby přibyla kultura chování, psaní, řeči i myšlení. Kdybychom tyto “drobnosti“ dokázali kultivovat, udělali jsme pro kulturu dost, to ostatní totiž už přichází (skoro) samo, no dobře, tak to taky trochu postrčíme, když to tak samo ještě nejde. Zkrátka si myslím, a to je ten optimistický závěr, že kulturnost je schopna kulturu vytvořit, ale o tom třeba někdy příště.

V Chotěboři 11. 11. 2006