iChotěboř.cz : Novinky z města Chotěboř a jeho okolí

Možná jsou ještě v Chotěboři lidé, kteří vědí, kdo byl Jiří Poděbradský. Chtěl bych si ho připomenout. Trochu osobně, když dovolíte. Ačkoliv na to asi nemám právo, protože jsem se s ním potkával pouze čtyři roky.

Učil mě před pětatřiceti lety matematiku a fyziku a z toho, co mě naučil, žiju dodnes. Byl pedagogem, který v nás zanechal hodně hluboký otisk, a to i drobnostmi, do kterých bychom to na první pohled neřekli.

Vzpomínám, jak jednu třídu například proměnil v jakousi multifunkční učebnu s elektrickým zkoušecím systémem. Ten se skládal z umělohmotné krabičky od mýdla, na které byly zdířky označené a, b, c, d, banánek na izolovaném drátku a pákový vypínač s nalepenými slovíčky ano a ne. Jiří Poděbradský zadával otázku po otázce včetně možných odpovědí a my žáci jsme zasouvali banánky do zdířek s písmeny, o kterých jsme se domnívali, že náležejí ke správné odpovědi. Učitel měl před sebou pult s žárovičkami, položil na něj papír se zasedacím pořádkem a podle rozsvíceného světélka okamžitě poznal, kdo správně odpověděl. Na papír pak dělal čárky, posléze je spočítal a udělil známku. Test byl vyhodnocen bezprostředně, žádné stresující čekání do další hodiny a žádné učitelské nošení písemek domů k opravování. Malinko tím předběhl dobu; takhle se přece dneska vyučuje, jen ty primitivní banánky nahrazuje elektronika. A nedosti na tom, na výrobě zkoušecího systému jsme se podíleli i my žáci, takže jsme se pak k tomuto zařízení školy také chovali náležitým způsobem, protože jsme věděli, co taková práce obnáší.

Jenže Jiří Poděbradský šel dál – učebnu zařídil filmovou promítačkou, promítačkou diapozitivů, epidiaskopem a přístrojem promítajícím průhledné fólie, na které se i při tom promítání dalo psát, učebna měla vpředu v horním rohu zavěšený televizor a celá byla obtočená kabelem, takže uvnitř vznikala jakási indukční smyčka; někteří žáci si při vyučování nasazovali bezdrátová sluchátka, aby slyšeli to, co neslyší žáci bez sluchátek, tedy to, co jim tam pedagog pouštěl z magnetofonu – tohle všechno Jiří Poděbradský hojně používal. A používal i promítačku na krátké smyčky osmimilimetrového filmu, což byla tenkrát super novinka a jakási kamenná předchůdkyně dnešních dývídýček. Psal se rok 1970.
On nám tím vším mimoděk sděloval, že stojí za to experimentovat, že stojí za to dělat věci jinak, zkoušet, hledat, přemýšlet.

Díky Jiřímu Poděbradskému jsme také měli jeden předmět navíc – kosmonautiku. Byl do ní blázen. A my jsme to bláznovství sdíleli s ním. Možná ani netušil, jak blízko se k nám tím přiblížil. Jakoby ani nebyl autoritou danou mu úřední mocí – učitelstvím; ne, měl autoritu vytvořenou tím, co dělal. Jako v partě kluků. Byl takový starší kluk...
Tenkrát se létalo na Měsíc a my jsme od něj měli veškeré informace z první ruky. Hodiny matematiky nebo fyziky většinou začínaly novinkami o kosmických letech, protože Jiří Poděbradský doma v noci poslouchal rádio, rozumí se zahraniční, a pak nám to, co slyšel, hned zatepla sděloval, a když něco v čase, kdy jsme byli ve škole, zrovna dávala naše televize, dívali jsme se s ním. Kosmonautům jsme fandili jako při zápase.
Jednou do třídy přinesl asi metrový model Apolla, včetně nosné rakety a lunárního modulu, který měl vyklápěcí nožičky. Celý model byl rozkládací a on nám ukazoval, jak při letu odpadávají vyhořelé stupně, jaká část oblétá kolem Měsíce, co na něj dosedne a co se vydá zpět k Zemi.
A pak měl také letenku na Měsíc. Přísahám, ukazoval nám ji. Respektive ukazoval nám certifikát, který mu zaručoval, že je v pořadníku a že až se tam jednou bude opravdu létat, on poletí. Věřili jsme tomu. Věřili jsme jemu, protože jsme mu to přáli. S obdivem. A malinko i se závistí. Život byl před námi, kdo by tenkrát na přelomu šedesátých a sedmdesátých let pochyboval, že to v jednadvacátém století nebude možné?

Myslím, že Jiří Poděbradský tam někde na Měsíci je. Jen mě mrzí, že s tím odletem ještě chvilku nepočkal...
Jiljí Záruba