iChotěboř.cz : Novinky z města Chotěboř a jeho okolí

V roce 2003 se tehdy revoluční a vizí změn plný starosta Ing. Škaryd zúčastnil programového večera u příležitosti skautské výstavy. Pamatuji si jeho slova ještě dnes - říkal, že jeho přáním je, aby Chotěboř mohla nabídnout něco zvláštního. Zmínil například to, že naše město je výjimečné velkým množstvím veřejné zeleně a že by byl rád, pokud by se Chotěboř mohla pyšnit podtitulem „město zeleně“. Dá se říci, že záměr se postupně daří – Chotěboř již má logo v barvě okolních luk i lesů a nyní dokonce i místní sdružení Strany zelených.

Rozhlédneme-li se ale kolem sebe, zjistíme o kolik zeleně jsme ve městě přišli. Těžko bychom spočítali pokácené stromy, lehko ty vysazené. Kolik jich bylo – kromě „Klausovy lípy“? Dlouho po větrné smršti, která zlikvidovala významný strom na křižovatce naproti restauraci Čertův stolek, zůstává stát kamenná deska jež jej označovala za „strom republiky“ – dnes se tento kus kamene stává pomníkem nejen tohoto, ale všech ostatních stromů ve městě.

Rozhodnutím Rady města mají brzy přibýt další zelení neboštíci (viz foto pod článkem). Jeden z nich je moc křivý na to, aby dělal parádu. Druhý chudák je zase příliš nedomrlý, protože mu stíní okolní stromy. Zbylé tři smrky jsou krasavci jak se patří, bohužel některým stíní do kuchyně. Stačí si tedy domyslet, kdo asi požádal o smýcení těchto stromů. Městská rada vyhověla poněkud zvláštním usnesením – souhlasila s pokácením stromů jaksi předem pro případ, že by o to bylo požádáno - tím žadatele zachovala v anonymitě. Přiznávám, že poslední tři jmenovaní odsouzení zelenáči jsou pro mě srdeční záležitost – byl jsem u jejich vysazení, přes dvacet let jsem s nimi vyrůstal a snad i dospíval. Co přijde až budou pryč? Asi nic, sousedi i my budeme mít v kuchyni více světla a budou-li pokáceny ve vhodnou dobu, pak možná před Vánoci udělají radost dětem v některém z obchodních domů a městu přihodí do pokladny nějakou tu korunu. Přesto mě tolik nemrzí fakt, že bytí stromů má skončit. Spíše to, že dotyčný žadatel o pokácení se nedomluvil na společném postupu s dalšími lidmi, se kterými žije pod jednou střechou. Stejně tak mě mrzí, že podobné gesto neučinila Rada města, když rozhodovala sice o majetku města (smrky jsou na pozemku města), ale zároveň o něčem bezprostředně se týkajícím konkrétních lidí. Snad by si Rada města měla více uvědomovat, že majetek, se kterým nakládá, je majetek celého města a jeho obyvatel, nikoliv majetkem Rady.

I vydal jsem se do boje s lidskou morálkou i úředním šimlem.

Boj s šimlem:
Vše začalo v prázdninovém vydání Chotěbořského Echa, kde bylo nesprávně uvedeno parcelní číslo pozemků, na nichž dotčené stromy stojí. Zda to byl záměr, nebo se jednalo jen o tiskovou chybu, nevím. Po ověření, že jde skutečně o „naše smrky“, jsem se rozhodl oslovit Radu města. Ve skrytu duše jsem doufal, že když její členy požádám o přehodnocení svého stanoviska (tedy zachování stromů), bude stát slovo proti slovu a rozhodne skutečné svědomí radních. Měl jsem více než jen emocionální důvody – pádným argumentem k zachování stromů byla jejich funkce protihluková i funkce prachové bariéry po stavbě silničního obchvatu náměstí, který povede jen kousek od místa, o kterém hovoříme. Můj argument Radu města neuspokojil a mou žádost zavrhla – neumím si to vysvětlit jinak, než že realizace projektu obchvatu je v nedohlednu…

Běžný postup je odvolat se proti rozhodnutí, se kterým se neztotožňujeme. Bohužel nikoliv v majetkoprávních rozhodnutích. A tak jediný výsledek celé žádosti je, že si poštovní doručovatelka přečetla datum mého narození uvedené hned vedle adresy na obálce s rozhodnutím. Kde se v souvislosti s mou žádostí vzalo i mé datum narození nevím. Nikde jsem je neuváděl…

Boj morální:
Boj morální vedu právě teď a tady, ale také na nástěnce našeho paneláku (žadatel o pokácení stromů stále zbaběle nevystupuje z anonymity a neexistuje tedy jiný způsob komunikace). Připadá-li vám tento článek jen pouhým popisem osobní zkušenosti, která nemusí ostatní zajímat, pak máte možná pravdu. Každý stavíme svůj život na jiných hodnotách, to je normální. Normální je i to, že od hodnot odvozujeme morálku. Ale přijmeme-li tento předpoklad, pak vzniká problém - je třeba osobní moralitu založenou na individuálních hodnotách transformovat do podoby společenské morálky. Domnívám se, že tomu může napomoci právě komunikace jejímž obsahem jsou hodnoty každého z nás. Je pro mě důležité dát ostatním vědět, jaký je můj pohled na svět, na jednání ostatních. Je pro mě důležité dát vědět ostatním, že rozhoduje-li se o věcech týkajících se lidí bez nich, nevnímám to jako dobré – a platí to v jednání jednotlivců i institucí. Naopak je mi jedno, když mě někdo kvůli tomu bude na nástěnkách paneláků nazývat „učitelem národa“. Domnívám se, že právě výše popsané úvahy jsou základem veškeré péče o životní prostředí – ta pravá ekologie je vždy nejprve etikou!

Na závěr zbývá popřát úspěšné hledání nového domova. Hrdličkám, které na jednom ze stromů už několik let přivádí na svět mladé… Ať žije Chotěboř se zeleným logem!